Přehled levice ve světě

    Koncem roku 2005 se v České republice schylovalo k střetu levice a pravice o podobu pracovního práva. Nový návrh Zákoníku práce rozděloval i tehdejší vládní koalici ČSSD, KDU-ČSL a US-DEU. Politický střet o podobu pracovního práva, byl tehdy dobojován v samotný předvečer voleb do Poslanecké sněmovny v roce 2006 přehlasováním veta prezidenta republiky nad novým Zákoníkem práce hlasy poslanců za KSČM a sociální demokracie.
    To, že šlo od 17. listopadu 1989 o střet historický, má tři momenty. Za prvé po téměř patnácti letech diskusí byla do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky předložena ucelená kodifikace pracovního práva nahrazující původní zákon č. 65/1965 Sb., Zákoník práce nesčetněkrát novelizovaný po roce od roku 1990 a rozmělněný do řady zvláštních zákonů. Předložený Zákoník práce, pravice mu vytýkala rozsáhlost, v sobě soustředil ucelený základ pracovního práva a nahrazoval řadu zvláštních právních předpisů. Svým pojetím návrh nového Zákoníku práce stabilizoval danou míru pracovněprávní ochrany zaměstnanců a oprávnění odborových organizací. Za druhé sociální demokracie byla z politických důvodů přinucena jednoznačným postojem komunistické strany a jejích poslanců neuhnout z podoby Zákoníku práce tak, jak jej byly ochotny přijmout odborové organizace v zájmu ochrany postavení zaměstnanců a svého. KSČM nepřeceňovala nově navržený Zákoník práce, ale také si byla vědoma nutné potřeby kodifikace pracovního práva, které by poskytlo výraznější ochranu zaměstnancům. Za třetí - jednotlivé odborové centrály, samostatné odborové svazy, poprvé v polistopadové historii byly větší měrou nuceny vzájemně spolupracovat a sjednocovat svůj postoj k prosazení zájmu zaměstnanců na ucelené podobě pracovního práva
    Tlak pravice proti novému Zákoníku práce následně vedl nejen k podání ústavní stížnosti pravicových poslanců po volbách v roce 2006, ale i k opakovaným pokusům pravicové koaliční vlády Topolánka oddálit účinnost nového zákoníku a změnit jeho podobu. Pravice tak ukázala jednoznačně, že stojí na straně zaměstnavatelů, velkých vlastníků proti zájmům zaměstnanců a fakticky i malých živnostníků. Odbory přijetím nového Zákoníku práce a jeho obranou v České republice tak v polistopadové historii znovu získaly zkušenost, že pouze jednotně dokážou prosadit základní a dlouhodobé zájmy zaměstnanců, které mají hájit. Odborové svazy tak ukázaly v praxi, že odborové hnutí je důležitým faktorem společenského a politického života nejen ve světě, ale i v České republice. Byl to velice důležitý zlom v polistopadovém odborovém hnutí, které je v naší zemi od počátku devadesátých let cíleně rozmělňováno a je rozbíjena jeho jednota.
    Proces oslabování úlohy odborů, tím rozmělňováním organizovanosti zaměstnanců při obhajobě svých pracovních a sociálních práv, byl v naší zemi vyvolán změnou společenského systému a restaurací kapitalismu. Základem společenských změn byl politický a následně majetkový převrat, vedoucí ke změně vlastnické struktury výrobních prostředků. Společně se změnou vlastnických vztahů, v zájmu nových vlastníků a zaměstnavatelů, začal být vyvíjen trvalý tlak na snížení ceny pracovní síly. K tomu bylo třeba uvolnit pracovněprávní ochra¬nu zaměstnanců a změnit systém sociálního, zdravotního i důchodového zabezpečení ve společnosti. Nejednotné, stavovsky rozkastované odbory byly pro novou ekonomicky a politicky vládnoucí vrstvu zárukou, že snáze prosadí své zájmy proti objektivním a dlouhodobým zájmům zaměstnanců. Právě proto od počátku deva¬desátých let rozbíjení jednotného odborového hnutí probíhalo pod hesly tzv. politické neutrality, »nezávislosti na politických stranách a »apolitičnosti« při obhajobě základních zájmů pracujících. Záměrně byly vyzdvihovány dílčí a krátkodobé požadavky před objektivními a dlouhodobými zájmy pracujících. Výsledkem bylo nejednotné a neakceschopné odborové hnutí, které nedokázalo zabránit oslabení postavení zaměstnanců vůči zaměstnavatelům a k výraznému omezení postavení odborů.
    Cestu k oslabování pozic a úlohy bývalého Revolučního odborového hnutí rozhodl mimořádný všeodborový - všesvazový sjezd, který se sešel 2. a 3. března 1990. Akční výbor, který zastupoval politické vedení ROH, navrhoval sjezdu obrodu Revolučního odborového hnutí právě ve prospěch zachování jeho práv a úlohy při obraně zaměstnanců. Nově vznikající odborové struktury však na  zrušení Revolučního odborového hnutí, a tím současně všech jeho kompetencí. Práva odborů, která byla obdivována i odborovými centrálami západoevropských kapitalistických států, tak byla ztracena. Výsledkem tohoto kroku bylo, že od rozhodnutí sjezdu, tj. 5. března 1990, pozbyly veškeré právní kroky odborových orgánů právní závaznost pro vedení zaměstnaneckých organizací. Za připomínku stojí, že sama tehdy ještě Česká a Slovenská konfederace odborových svazů navrhla pod heslem »odstátnění« odborů federální vládě a Federálnímu shromáždění zrušení § 23 Zákoníku práce, a tím se zbavila vlivu na tvorbu pracovněprávního a sociálního zákonodárství i sociální politiky státu. Federální shromáždění následně zákonem č. 120/1990 Sb. upravilo některé vztahy mezi odborovými organizacemi a zaměstnavateli. Formou zákona tak byly oslabeny odborové centrály, protože všechna práva dřívějšího Revolučního odborového hnutí byla převedena na tzv. nové odborové na úrovni jejich základních článků. Určitě stojí za zmínku, že v té době se o kapitalismu a transformaci základních vlastnických stále ve společnosti příliš veřejně nehovořilo. Většina nových odborových předáků i zaměstnanců neměla představu, že zemi postihne v budoucnu rozsáhlá privatizace veřejného vlastnictví, dojde k roz¬sáhlému tunelování státního majetku, krachu většiny podniků, uzavírání výrob, propouštění a několikasettisícové »stabilní« nezaměstnanosti. Představitelé rodící se vládnoucí vrstvy ve společnosti však již tehdy cíleně rozbíjeli jednotu odborového hnutí a počí¬tali se skutečností, že nejednotné a na kompromisy přistupující odbory nebudou vážným soupeřem při stlačování ceny pracovní síly.
      Proces tzv. odstátnění odborů byl v prvé etapě završen předáním správy nemocenského pojištění státu. Odbory tak byly zbaveny práva rozhodovat o dávkách nemocenského pojištění, práva vykonávat kontrolu nad správou prostředků nemocenského pojištění a práva provádění výběru účastníků lázeňské péče.
       V další etapě při schvalování první velké novely Zákoníku práce, díky lavírování a kompromisnictví, ztratila Česká a Slovenská konfe¬derace odborových svazů pro odbory jako takové další pravomoci. Tentokrát především podíl odborů na spolurozhodování ve věcech samotných pracovněprávních vztahů, např. při výpovědi či okamžitém zrušení pracovního poměru, převádění pracovníka na jinou práci, rozvržení pracovní doby, stanovení celkového počtu pracovníků, stanovení rozsahu přesčasové práce, uplatnění mzdových forem, nařízení práce ve dnech pracovního klidu, činnost závodních zdravotnických a sociálních zařízení, nebo třeba dání souhlasu k přidělení služebního bytu z podnikové výstavby a vyjadřování se k zařazování uchazečů do pořadníků. Rozsáhlé omezení úlohy odborů nastalo i v oblasti bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Přenesení minimální části ztracených pravomocí do oblasti kolektivního vyjednávání nezaručuje zaměstnancům jistotu práce a vyplacení sjednané mzdy. Ztráta postavení odborů je z devadesátých let nenahraditelná. Jednoznačně se ukázalo, že ji nelze ani kompenzovat sociální sítí státu. Navíc tak jak odbory ztrácely své postavení, začal proces trvalého snižování odborové organizovanosti. Dnes je odborově organizována méně než čtvrtina ze 4,1 milionu zaměstnanců. Tento moment rovněž ovlivňuje skutečnou sílu současných odborových centrál.
      Odbory v devadesátých letech během krátké doby ztratily postavení, které desítky let získávaly v boji za práva pracujících. Ztratily i postavení, které získaly v období budování socialistické společnosti. Po dvaceti letech polistopadového vývoje se však jednoznačně ukazuje, že cesta při prosazování a obraně práv zaměstnanců je pouze v jednotě a jednotném postupu dnes stále výrazně roztříštěného odborového hnutí. O ničem jiném není ani nedávné vyjednávání odborových organizací v Dopravním podniku hlavního města Prahy. Boj za nový Zákoník práce, ale třeba i za odmítnutí pravicových představ o vyvedení důchodového pojištění do soukromých fondů, odmítnutí regulačních poplatků ve zdravotnictví, ukazují, že se odbory mohou a musí znovu sjednotit, když chtějí hájit zaměstnance. Síla vzájemné solidarity pracujících a jednotlivých odborových centrál je nutnou pod¬mínkou pro alespoň částečné získaní toho co ztratily.