Jdi na obsah Jdi na menu
 


Školy a jejich kvalita, pravda a přepis historie

26. 10. 2009

ZAJÍMALO BY NÁS…

 

V souvislosti se současnými učebnicemi dějepisu by nás zajímala řada otázek. Pro ilustraci uvedeme některé z nich.

         Zajímalo by nás, co bylo hybnou silou historického vývoje před vznikem soukromého vlastnictví výrobních prostředků, jestliže je, podle jednoho z autorů dějepisných učebnic E. Neustupného, soukromé vlastnictví výrobních prostředků prezentováno jako hybná síla civilizace? Také by nás zajímalo, proč se šlechtic, žijící ve Francii v 18. století, nestal hybnou silou Velké francouzské buržoazní revoluce, přestože se snažil svoje soukromé vlastnictví uchovat a dále ho rozvinout?

         Zajímalo by nás, proč dvojice autorů Nejnovějších dějin J.Kuklík -J.Kocian považuje německo – sovětský pakt z 23.8. 1939 za lstivý manévr Stalina a zcela opomíjí, že šlo o vyústění předešlého vývoje? Proč se nezmiňuje o politice kolektivní bezpečnosti, kterou ve třicátých letech prosazoval SSSR a která se nerozvinula zásluhou Francie a Velké Británie? Proč se nezmiňuje o britsko – německé sondáži z léta 1939, jež měla vyústit v pakt o neútočení mezi Německem a Velkou Británií? Proč se tato dvojice nezmiňuje o neautoritativní vojenské misi Velké Británie a Francie v SSSR v létě 1939 (anglickou delegaci vedl penzionovaný admirál Drax, v čele francouzské delegace stál málo známý generál Doumenc)?

Zajímalo by nás, proč ve druhé světové válce bojovala totalita německá proti totalitě sovětské, proč obě totality nebojovaly společně proti ostatním demokratickým zemím, jestliže učebnice dějepisu uvádějí, že fašismus je roven komunismu, z čehož vyplývá, že obě totality jsou si rovnocenné? Odpověď na příčinu boje rovnocenných totalit proti sobě v učebnicích dějepisu marně hledáme.

         Zajímalo by nás, proč se z učebnice V. Olivové Dějiny nové doby 1850 – 1993 nedozvíme nic o bojích československých vojáků u Sokolova, v Kyjevě, Žaškově, Bílé Cerkvi? Proč se žáci nedozvědí nic o Otakaru Jarošovi, Jánu Nálepkovi a dalších hrdinech?

         Zajímalo by nás, proč se o rozhodující bitvě 2. světové války žáci dočtou v téže učebnici pouze následující informaci: „Od srpna 1942 do února 1943 se na Volze u Stalingradu (dnešní Carycin) rozhořela rozsáhlá bitva, která skončila katastrofální porážkou německé armády. Stalingradská bitva předznamenávala stále rychlejší německý ústup na všech úsecích východní fronty.“ Toť vše. Nezvládla snad autorka faktograficky tuto bitvu? A jak je možné, že původní pojmenování města Carycin vydává autorka za pojmenování dnešní, když současný název města zní Volgograd?

         Zajímalo by nás, proč se autoři učebnic často uchylují k tvrzení, že bez pomoci zahraničních spojenců by Sovětský svaz nebyl schopen ve druhé světové válce obstát? Proč zamlčují fakta o tom, že zahraniční pomoc spojenců SSSR činila od 5% do 12% potřeb bojujícího Sovětského svazu a že tedy 88% až 95% potřeb pokryl Sovětský svaz z vlastních zdrojů?

         Zajímalo by nás, proč dvojice autorů J.Kuklík – J.Kocian ve své učebnici Nejnovější dějiny zlehčují úlohu komunistického odboje. Aktivní formy odporu v protektorátu, které prosazovali komunisté, jsou připisovány všeobecně celému odboji (str.62), z ilegálních tiskovin jsou uvedeny V boj a Český kurýr, zatímco komunistické Rudé právo je zamlčeno. Na str. 63 a 64 se žáci mohou podrobně seznámit s protifašistickou činností Tří králů (Josef Balabán, Josef Mašín, Václav Morávek), avšak o Juliu Fučíkovi, Marušce Kudeříkové nebo Eduardu Urxovi si žáci nepřečtou nic. A dále. Na str. 68 a 69 citují autoři slova W. Churchilla, kterými oceňuje činnost československých vojáků a letců ve Velké Británii, a blahopřejný dopis, který v souvislosti s obranou severoafrické pevnosti Tobruk zaslal velitel britské armády N. M. Ritchie podplukovníku Karlu Klapálkovi. Citace poděkování M. I. Kalinina Ludvíku Svobodovi za pomoc československých vojáků Rudé armádě v bitvě u Sokolova však v učebnici chybí. Na straně 73 dvojice autorů tvrdí, že 8. května 1945 večer boje v Praze utichly. A pokračují: „Do téměř již svobodného města přijížděly sovětské tanky.“ Svědek těchto událostí Jaroslav Seifert však ve své básni Květnové noci má o „svobodné“ Praze v noci z 8. na 9. května 1945 (tedy o čtvrté noci povstání) jiné mínění, když píše:

 

„Noc první byla plná nadějí,

 noc druhá byla plná nadějí,

 noc třetí byla plná nadějí

 a čtvrtá noc…

 

 To muži svírali

 své granáty tak jako ňadra žen,

 noc třetí byla plná nadějí,

 noc čtvrtá byla ze všech nejhorší.

 

 A kdo dal tankům křídla?

 Kdo?

 Noc čtvrtá byla ze všech nejhorší,

 to volali, že hoří Pražský hrad.

 

 Však časně zrána ruka obhroublá

 mně padla do mých.

 Jak se jmenoval

 ten rudý voják, už jsem zapomněl,

 však jeho ruku držím dodneška.

 

 Noc pátá poté byla bílým dnem.“

 

Ptáme se, kdo má v hodnocení čtvrté noci Pražského povstání pravdu? Jsou to autoři zmíněné učebnice, nebo má pravdu nositel Nobelovy ceny za literaturu?

         Zajímalo by nás, proč v učebnicích dějepisu není zmínka o tajném plánu A. Dullese z roku 1945, který se stal základním strategicko-politickým dokumentem USA a jeho spojenců po skončení 2. světové války, a není zakomponován jako významný dokument své doby do učebnic? Pro ilustraci z něho ocitujme:

         „Skončí válka, všechno nějak zevšední, usadí se a uklidní. A my použijeme všechny síly, všechno zlato, veškeré materiální síly pro obelstění a ohloupení lidí! Lidský mozek, lidské vědomí je přizpůsobivé ke změnám. Zasejeme tam chaos a nepozorovaně nahradíme skutečné lidské hodnoty falešnými, ve které budou věřit. Jak? Najdeme s námi stejně smýšlející, spojence a pomocníky v samotném Rusku. Krok za krokem se bude vyvíjet obrovská, nezměrná tragédie k zániku nejnepokornějšího národa světa. S konečnou platností a nezvratně uhasne jeho sebevědomí.

         Například z literatury a umění postupně vytrhneme její sociální podstatu. Malířům vezmeme touhu zabývat se zobrazováním a zkoumáním procesů probíhajících v hlubinách národních mas. Literatura, divadlo, kino budou zobrazovat a oslovovat nejnižší lidské pudy a vášně. Všemožně budeme podporovat a vyzdvihovat tzv. umělce zastávající a ztělesňující v lidském vědomí kult sexu, násilí, sadismu a zrady – zkrátka všelikou nemorálnost. Chaos a nepořádek vytvoříme i v řízení státu.

          Neviditelně, aktivně a trvale budeme podporovat nepoctivost úředníků, korupci a všechno, co vede k svévolnosti. Byrokracie a nesvědomitá práce budou vydávány za ctnost. Čestnost a poctivost budou na posměch a nikomu nepotřebné, budou patřit minulosti. Sprostota a drzost, lež a klam, opilství a narkomanie, živočišný strach z druhých, nestydatost, zrada, nacionalismus a nepřátelství mezi národy, nejvíce pak nepřátelství a nenávist k ruskému národu – to všechno co nejobratněji, aniž by si toho kdokoliv všiml, budeme kultivovat, až to rozkvete v krásné květy a přinese toužebné plody.

         Jen málo lidí bude tušit nebo pochopí, co se děje…Ale takové lidi zaženeme do bezvýchodného postavení, vystavíme je posměchu, najdeme způsob, jak je očernit a prohlásit za odpad společnosti. Vyrveme duchovní kořeny bolševismu, zprofanujeme a zničíme základy vrozené mravnosti. Rozkladným způsobem rozložíme generaci za generací, vyvoláme erozi a odstraníme leninský fanatismus.

         Začneme působit na lidi ještě v dětských a pionýrských letech. Hlavním cílem bude mládež. Začneme ji rozkládat, mravně kazit a zbavovat cti. Z mládeže vychováme cyniky, vulgární lidi, hlupáky, neotesance, kosmopolity. Tohle učiníme.“

         Zajímalo by nás, proč jsou únorové  události roku 1948 vykreslovány v učebnicích v lepším případě neúplně. Např. dvojice J. Kuklík – J. Kocian v Nejnovějších dějinách píší: „Rozpory v Národní frontě, které přerůstaly během ledna a února 1948 ve vážnou politickou a posléze i vládní krizi, byly předzvěstí dalšího vývoje. Nekomunistické strany hleděly s nadějemi k novým volbám plánovaným na jaro 1948. Očekávaly oslabení mocenského vlivu komunistů, nikoli však jejich vytlačení z vlády či Národní fronty.“ (Že by neusilovaly o totéž, čeho v roce 1947 se zdarem dosáhly nekomunistické strany ve Francii a v Itálii, tedy „demokratického“ vytlačení komunistů z vlád? Proč potom nepočkaly na jarní volby a podaly 20. února demisi? – p.a.) „Dne 19. února 1948 přiletěl do Prahy náměstek ministra zahraničí SSSR Valerian Zorin se Stalinovým vzkazem, aby Gottwald neoddaloval rozhodující střetnutí o moc…“ (Že se 19. února vrátil z Ameriky do Prahy velvyslanec USA Steinhard nepadne ani slovo. – p.a.) „Bezprostředně poté se vedení KSČ rozhodlo přejít k rozhodujícímu mocenskému střetnutí. Přijalo k tomu řadu opatření. Nejdůležitější z nich bylo uspořádat druhý den po demisi (21. 2. 1948) masové shromáždění na Staroměstském náměstí v Praze, připravit sjezd závodních rad (ten byl však připravován dávno před demisí ministrů – p.a.), vytvořit akční výbory jako orgány nové Národní fronty, vyhlásit pohotovost bezpečnostních složek a další…. Tyto události, a zvláště bezohledný postup komunistů (jak a v čem bezohledný uvedeno není – p.a.) přiměly presidenta Beneše k úvaze, zda by neměl demisi ministrů přijmout. Několik tisíc studentů pochodovalo 23. února na Hrad, aby jejich delegace ujistila presidenta studentskou podporou. Tato demonstrace však zůstala ojedinělá. (Proč nezachvátila demokratické vrstvy národa? – p.a.) 24. února rostl nadále politický tlak komunistů. Sílil strach a nejistota v nekomunistických stranách. 25. února 1948 v půl páté odpoledne president Beneš podepsal demisi nekomunistických ministrů.“ Proč autoři neuvádějí fakt, že politická krize byla řešena ústavně a to demokratickými prostředky? Proč autoři nezveřejní fakt, že z 8 030 delegátů sjezdu závodních rad jen 10 delegátů nepodpořilo ústavní řešení politické krize navržené komunistickou stranou? Proč autoři učebnice mlčí o generální stávce ze dne 24. února, v níž 2 500 000 pracujících podpořilo návrh komunistů na řešení vládní krize?

         Zajímalo by nás, proč padesátá léta v Československu neprezentují učebnice dějepisu jako důsledek studené války, kterou rozpoutal svým projevem ve Fultonu 5. března 1946 W. Churchill? V této souvislosti by nás rovněž zajímalo, proč ve 3. dílu učebnice Dějiny moderní doby jeho autor V. Nálevka odebral W. Churchillovi jeho prvenství v rozpoutání studené války a přisuzuje ho J. V. Stalinovi? Proč autor učebnice neocitoval konkrétní pasáže ze Stalinova projevu z 9. února 1946, v němž měl, podle Nálevky, sovětský vůdce ostře napadnout obě anglosaské velmoci a tím rozpoutat studenou válku?

         Zajímalo by nás, proč je v učebnicích prezentována studená válka jednostranně? Proč jsou např. zamlčována fakta o tom, že americký Kongres vyčlenil na počátku padesátých let částku 100 miliónu dolarů k rozvinutí nepřátelské propagandy, budování ilegálního podzemí, zpravodajství, diverzi, že existovaly výcvikové centrály pro diverzanty a zpravodajce vysílané do Československa. Že na základě těchto kroků bylo jen v letech 1951-1952 zadrženo na československých hranicích celkem 1200 agentů západních rozvědek, jimž bylo odebráno 477 pistolí, 27 samopalů, 21 ručních granátů, 115 dýk, 3196 nábojů a 10 radiostanic. Proč jsou zamlčována fakta o tom, že existovaly balóny se štvavými letáky ohrožující leteckou dopravu, že existovali zločinní teroristé, že existovala smrt nejméně 90 příslušníků SNB, kteří zahynuli v přestřelkách, že existovalo hospodářské embargo ze strany západních států? Proč není v učebnicích objasňována stavba ostnatých drátů na hranicích a to nejen Československa jako logický důsledek obranných opatření, jež byla vyvolána právě výše uvedenými aktivitami protipólu rozděleného světa?

 Zajímalo by nás, proč se autoři učebnic stavějí kriticky k popravě M. Horákové a současně velkoryse přehlížejí oběti nositelů „pravé demokracie“? Má snad v propadlišti dějin zmizet jméno zavražděného Augustina Schramma, aktivního účastníka protifašistického odboje, vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ, Rudolfa Šmatlavy, vojáka československé armády, který ve strážní službě odmítl antikomunistickým teroristům vydat svou zbraň, neboť „…prísahal len raz …“, Aničky Kvášové, funkcionářky KSČ, kterou světlonoši „pravé demokracie“ pod falešnou záminkou chladnokrevně zastřelili, a řady dalších? K objektivizaci pohledu na dramatické období padesátých let by mohla přispět např. část rozhovoru S. Vetkovské a T. Lamberského ( časopis Aha!) s Františkem Kočím ml., jehož otec František Kočí byl společně s Josefem Rošickým a Karlem Skokanem přepaden 2. srpna 1952 u Žlebů nedaleko Čáslavi bratry Mašíny:

„Jak vaše rodina po útoku žila?

Rodina na tom byla velmi špatně. Máma pár dnů poté potratila, táta z toho měl truamatické zážitky i později. Mašínové mu sebrali doklady a později ho omylem kvůli tomu zadržela policie. Než se všechno vysvětlilo, tak prožil tři dny na Pankráci.

Líčil vám otec samotné přepadení?

Táta řídil auto, třetí s nimi v něm jel ještě Karel Skokan. Oni dva vlastně byli doprovod. Mašínové je zastavili v převleku do uniforem Lidových milicí. Protože vezli tolik peněz, řekl táta, ať se legitimují. Vytáhli samopaly se slovy Tady máš legitimaci a vyhnali jeho a pana Skokana z auta ven. Dovedli je k lesu a tam je u stromů svázali partyzánským uzlem. Účetního odvezli.

Jak to, že je nechali přežít a účetního zavraždili?

Oni také měli zemřít v tom partyzánském uzlu, který předváděl nyní v televizi jeden z Mašínů reportérce. Sám přiznal, že se z něj člověk těžko dostane a po dvou nebo třech hodinách umře, protože se mu přeruší krevní oběh. Táta se z něj dostal a pomohl i kolegovi. Zastřelit už je neměl kdo, protože Mašínové museli ujet.

Pokladník tohle štěstí neměl. Jaký to byl člověk?

Jeden z Mašínů říká, že na ně, když ho odvezli, vytáhl zbraň. Kdyby chtěl, vytáhl ji už v autě a zastřelil ho zezadu. Pamatuji si ho! Byl to nekonfliktní, uzavřený člověk, věchýtek... Pistoli by nikdy nepoužil.

Mimochodem, Mašínové se brání tím, že bojovali proti komunismu. Byli vůbec přepadení ve straně?

Můj táta a pan Skokan ano, ale zavražděný Rošický, pokud vím, nebyl.

Třetí oceněný mašínovec Milan Paumer na jeho konto uvedl, že vražda tyrana není vraždou .

Pochopil bych, kdyby zabili nějakého vysokého představitele komunismu, proti kterému prý bojovali. I tak by to ale byl klasický terorismus, který dnes odsuzujeme. Kolem nich padly nevinné oběti.“

 

         Zajímalo by nás, na koho padá vina za všechny oběti studené války? Zda na agresora, tedy na toho, kdo tuto válku rozpoutal, či na agresorovu oběť, tedy na toho, kdo se bránil?

         Zajímalo by nás, proč již ve zmíněné učebnici Věry Olivové Dějiny nové doby 1850 – 1993 jsou padesátá léta v Československu hodnocena v rozporu s historickou skutečností jako léta budování komunismu? Historické prameny hovoří o tomto období jako o přechodném období k socialismu. Proč vůbec autoři učebnic sklouzávají k povrchnímu označování let 1948 – 1989 za dobu komunismu, když komunistické společensko-ekonomické formace nebylo dosud nikde na světě dosaženo? Má-li být snad důvodem pro takovéto označování vládnoucí postavení komunistické strany, budeme nově etapizovat historický vývoj dle názvů měnících se vládnoucích politických stran? Žijeme tedy nyní v ódéeseskřestismu?

         Zajímalo by nás, proč je ve 3. dílu Nálevkovy učebnice Dějiny moderní doby eufonizována tragédie atomového bombardování japonských měst Hirošima a Nagasaki? Také by nás zajímalo, proč je „strašák komunismu“ vydáván za příčinu vojenské agrese USA ve Vietnamu: „Hrozbu rozšíření komunismu do celého Vietnamu měl odvrátit vojenský zásah USA zahájený v roce 1964.“ (J.Kuklík – J.Kocian, Nejnovější dějiny, str. 133) Jak máme rozumět závěru Nálevkovy charakteristiky hrdiny vietnamskémo lidu Ho Či Mina, kterou podává ve 3. dílu svých Dějin moderní doby: „Komunistická propaganda jej představovala jako dobrosrdečného „strýčka Ho“, ve skutečnosti se však jednalo o tvrdého politika a nesmlouvavého válečníka.“ (str. 21) Zahájil snad Ho Či Min kobercové bombardování severního Vietnamu?

         Zajímalo by nás, proč není na konkrétních číslech ilustrována příčina porážky socialismu v zemích střední a jihovýchodní Evropy na přelomu osmdesátých a devadesátých let XX. století, za niž je v učebnicích dějepisu považován naprostý úpadek ekonomiky těchto zemí? Např. dvojice autorů Nejnovějších dějin J.Kuklík – J.Kocian v této souvislosti uvádí: „Země sovětského bloku totiž už v průběhu 80. let vyčerpaly svoje ekonomické možnosti a do budoucna nebyly s to obstát v soutěži s vyspělou tržní ekonomikou západních demokracií.“ Proč nejsou v učebnicích dějepisu uvedena konkrétní čísla tohoto ekonomického úpadku? K názornosti by jistě přispěla např. srovnávací tabulka mapující vývoj Československa od roku 1948 do roku 1989 alespoň v těchto ukazatelích: národní důchod, průmyslová výroba, zemědělská výroba, osobní spotřeba obyvatel.  Navržená tabulka vycházející ze statistických údajů by mohla vypadat např. takto:

 

 

Rok

1948

1989

Národní důchod

100%

721%

Průmyslová výroba

100%

1 438%

Zemědělská výroba

100%

232%

Osobní spotřeba obyvatel

100%

491%

 

 

V nově vydaných učebnicích by pak mohly být srovnávací tabulky mapující české země v podobných ukazatelích např. za jedenáct let vývoje směřujícího k socialismu a za  jedenáct (v budoucnu i za více – např. za dvacet) let vývoje ke kapitalismu (v nich by ovšem musel být ukazatel národního důchodu zaměněn s patřičným vysvětlením hrubým domácím produktem). Navržené tabulky by mohly vypadat takto:

 

 

Vývoj k socialismu za jedenáct let:

Rok

1948

1959

Národní důchod

100%

210%

Průmyslová výroba

100%

315%

Zemědělská výroba

100%

120%

Stavebnictví

100%

400%

        

 

 

 

Vývoj ke kapitalismu za jedenáct let:

Rok

1989

2000

HDP

100%

90%

Průmyslová výroba

100%

85%

Zemědělská výroba

100%

70%

Stavebnictví

100%

87%

 

Poznámka: HDP = hrubý domácí produkt - tento ukazatel odráží vývoj všech odvětví ekonomiky – tedy jak produktivních, tak i neproduktivních.

 

 

Jestliže příčinou porážky socialismu byl ekonomický aspekt, pak by nás zajímalo, jak je možné, že porevoluční sovětské Rusko se zaostalou ekonomikou, která byla navíc rozvrácena 1. světovou válkou, bylo schopno ubránit se čtrnácti zahraničním interventům, jejichž ekonomická síla byla daleko větší? Stejně tak i Sovětský svaz v době 2. světové války ekonomicky nedosahoval úrovně Německa a jiných západních států, a přesto byl schopen nejen zvrátit průběh druhé světové války, ale nakonec vyjít z Velké vlastenecké války jako vítěz. Jak to bylo možné?  Také by nás zajímalo, proč nepadl socialismus např. na Kubě, když Kuba byla determinována daleko složitějšími ekonomickými podmínkami než např. Československo?

         Byly by i další otázky, které by nás v souvislosti se současnými učebnicemi dějepisu zajímaly.

                                                                                             

                                                        Odborná sekce školství ÚV KSČM

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 


Poslední fotografie



Archiv

Kalendář
<< květen / 2020 >>